|
Jak
to vlastně tenkrát bylo? Stalo se to někdy zJ.A.Ř.í
roku 1999. Teď mně vlastně napadlo, že můžu datum přesně
na den zjistit. Ale to bych předbíhal…
Sejdou
se tři Agenti:
„Hele, musíme
zase někdy udělat akci s Oktávkou“
„Já bych jel
hned“
„Tak jedeeem,
neee???“
„Jo, jedem!“
„Sme už všude
byly…“
„To je jedno,
tak pojedem někam, kde sme ještě nebyly, ne?“
„Tak překonáme
rekord v počtu objetí náměstí, neee?“
„Dneska se na
to necejtim… Neska těch 30 koleček neuděláme…“
„Já bych jel
někam dál..“
„Tak už někam
jeď!“
„ Nojóóó“
Ozvalo se pár „protůrovanejch“ řevů a rozjeli jsme
se…
„Hele, jedno místo
je volný“
„Zajeď pro Adélu,
říkala, že by jela…“
„Tak jo“
.
.
.
o
10 minut déle…
„Já sedim vepředu“
„Ne“
„Pusť mě,
dneska sem vepředu já“
„Ne, seš
vzadu, s Adélou“
„Černochu, ty
….. auuu, nojo, sem vzadu, sem vzadu..“
„Já už vim
kam pojedem…“
„Kam?“
„Kam pojedem?“
„Nepovim. Sem
to našel na mapě, heč. Sem myslel, že je to úplně někde
jinde a vono je to úplně někde jinde…“
„Kam teda
jedem?“
„Uvidíte až
tam budem“
Městem
Týn nad Vltavou jsme (jako tradičně) projeli všechny zatáčky
v náklonu 42,3 o za ukrutnýho kvílení kol…
„To je
bomba“
„Uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa“
„Ty jim dáváš…..“
„Dívej jak ty
lidi koukaj…“
„Dáme si to
ještě jednou ne?“
„Dneska ne“
o
5 minut později…
„Já na ní zaštěkám,
jo?“
100
m před náma, v polích mezi vesnicema se objevila ženština
na kole…
„Tyvole Černochu,
neblbni, vždyť z toho kola spadne…“
a okýnko už je
dole…
„Hauwauwauwauuuuuuu“
v autě
vypuknul neutuchající smích…
„Ty seš Žeryk
jak stehno…“
„Já nemůžu
smíchy dejchat“
„Tak nedejchej…“
„Dyť si jí s tim
málem shodil!“
„Já s tebou
nebudu v Tejně jezdit. Radši. Už to slyšim…… Ten
mladej (censored) s tim jezdí jak hasiči a s nějakejma
hulvátama dělaj akorát bordel…“
„Cháááchááá“
(ve stylu Hurvajs nebo Bart Simpson)
„Cháááácháááá“
(trojhlasně)
„Sem vzal
sebou rádio, budem poslouchat hokej!“
„Kup si sem rádio“
„Ja ho mam,
jen není namontovany“
„Si ho
namontuj…“
„Na to stejně
chytíš tak max. Vltavu…“
„Znáš to …
a se svým debutovým albem je na třetím místě
skupina….“
„Chááchááá“
„Tak kam
jedem?“
„Ja si nemůžu
vzpomenout jak se to menuje…“
„Ja mam
nemocnou hlavu. Fakt…. Ááááááá, jo už vim – Červená
Lhota“
„Tam se točila
nějaká pohádka ne?“
„Ano Pavlíku…“
„Zlatovláska“
„Aha…“
„Ty to kalíš…“
„Pamatuješ
jak jsme stíhali toho favorita vod Podoláku do Bechyně ve
120ti?“
„Ja myslel ze
se po…. strachy…“
„Ja bych se
sebou nemoh jezdit“
projíždíme
další vsí…
„Ja na ní zaštěkám
jo?“
„Tuhle nech žít…“
„Výjímečně!“
Přijeli jsme na křižovatku
„u sloupu“ nedaleko Veselí nad Lužnicí…
„Kam teď?“
„Doleva!“
„Prd, tady jedem rovně, tu jezdim dvakrát
tejdně…“
„Já zapoměl…“
„Hele, nech si ty kecy, jo?“
Ale
to už jsme se blížili k obci Doňov… A jedeme z kopce!….
„Tahle vesnice je průjezdní… Tady se
nebrzdí…“
„Dneska je pěkně, dneska by tu mohli
bejt chlupatý… Je sluníčko, tak vylejzaj“
„Ty to pereš…“
„Nojo, tak já lehce přibrzdim…“
„Klidně jeď, tuhle rychlost by ti stejně
nevěřili…“
Venku se ozval zvuk podobnej štěknutí psa upraveného počítačem…
„Co to bylo?“
„To byl pes, ne?“
„Pes, jo? Tohle? To nebyl pes!“
„Tak co to bylo?“
„Ja nevim co to bylo, to byli ty chlupatý…“
„Cháááchááá“ (trojhlasně)
„Adéla se nesměje!“
„Zasměj se jak Hurvajs“
„Hehehe“
„No skoro“
Ale to již jsme cca 100 m za Doňovem…
… a kde se vzali, tu se vzali, za budkou autobusový zastávky
se vyloupli – „CHLUPATÝ“. A už mávaj, že potřebujou s něčím
poradit, nebo co… (asi mají poruchu a potřebujou pomoc)
„A doprčic“
„To bude drahý“
„Tak to byl radar, ne pes!“
„Teď nás zastaví a už se nerozjedem…“
„Se mi zdá, že pudeš pěšky…“
„Netlemte se, nebo to bude drahý“
„Dobrý den
pane řidiči“
„Ehm, dobrej…“
„Já radši vylezu…“
Motor jsem nechal běžet a drápu se z auta…
„Občanský průkaz,
doklady od vozidla…“
„Jo, jasně, Černochu, podej mi papíry,
mám je v odklápěčce…“
„Jestli pak víte,
čeho jste se dopustil?“
„No, já nevim, asi sem jel trošku
rychlejc?“
„Né trošku
rychlejc, ale 62! Víte kolik se jezdí v obci?“
A už začínal vyndavat blok na
pokutu….
„Jasně, padesátkou, no to je divný, šedesát
dva, jo?“
Snažil jsem se zachránit situaci…
…abychom si líp rozuměli, sáhnul jsem stáhlým okýnkem do
auta a vypnul motor. (jedna z výhod umístění klíčku
zapalování na levé straně od volantu)
„Když voni ty budíky už jsou starší…
tak už je tam asi nějaká vůle…“
„Vaše jméno?“
„Mno, já jsem teda student, no a jmenuju
se Klíma. Martin Klíma…“
Situace stále nevypadala, že by se měla změnit k lepšímu…
„Víte, nešlo by to výjímečně vyřešit
jen výstrahou? Takovýmu hezkýmu autu, to je přece Škoda! To
si nezaslouží… vždyť je dneska tak pěkně…“
„Jo a teď sem si ještě vzpomněl,
dneska je 13! To přece nejde!“
„Bohužel,
musim Vám tu pokutu dát. Jste ochoten zaplatit na místě
blokovou pokutu 200 Kč?“
„Dvěstě?“ – nechal jsem si malou
pauzu, doufaje, že ještě sleví…
Neslevil.
„Tak asi budu muset, no. Ale děda dostal
naposled v 64. za
10 Kč…“ žbrblal sem si polohlasně, už spíš jen pro
sebe…
Vypláznul jsem pokutu,
vrátil se do auta a bločky pěkně schoval do příhrádky…
(tak to byl ten důvod, proč lze přesně určit datum výletu...)
„Ty seš vůl, vymlouvat se, že ti
nejdou budíky…“
„Sem neřek, že mi nejdou, ale že už
nejdou tak přesně, jak dřív…“
„Stejně je to blbost!“
„Radši jedem“
Hutututtu….
auto hned naskočilo a já se vrátil z rozšíření
autobusové zastávky mezi poli na silnici…
Ujeli jsme ale 7 metrů a auto chcíplo.
„No to si dělá pr….!“
„Co je?“
„Já to říkal“
„Černochu, už radši nic neříkej, ty
co dneska řekneš, to se splní“
„Vrátim se na zastávku“
A zacouval jsem zpátky (bylo to skopce)
na místo, kde jsem platil pokutu. Policejní auto bylo asi 4
metry za námi, čerti seděli vevnitř…
Otevřel jsem kapotu a i s ostatními
vyšel ven a začal se hrabat v motoru.
„Nevotáčejte nikdo klíčkama, nebo mi
ten větrák udělá z rukou sekanou…“
„OK“
„Musíme chvilku počkat, asi je to zavařený…“
Vzali jsme kus hadru a máváním jsme začali
motoru pomáhat v chlazení
„Ty poldové se musí bavit…“
„To teda jo“
…po
pěti minutách. Páni policisté (jedna blonde-policistka) to
nevydrželi s nervama a odjeli domů J.
Ale
to již teplota klesla někam k 80 oC.
„Tak a jedem“
Hututututu…..
Jenže jsme nejeli…
„Co je?“
„To vypadá, jako že to nemá benzín,
co?“
„Asi spadnul… Nějak mě to teď občas
zlobí. Nejspíš netěsní hadice vod pumpy“
„Jdu pumpovat“
Pája nám zpříjemňuje chvíle poslechem hokeje z rádia.
Za naší zastávky padly nejméně 3 góly…
„Já už mám palec úplně hotovej“
…po
pár minutách se střídám s Černochem. A znova.
„Ruce pryč, startuju“
Hutututu…. hééérn, hééérn.
A jedeme!
Vzhledem k tomu, že moje disková
kapacita mozku je omezená a po roce si na další dialogy
nevzpomínám, volně přecházím z přímé řeči do nepřímé…
Cesta k cíli našeho výletu nám
zabrala ještě cca. 20 minut… Červená Lhota byla dosažena!
Teplota chladící kapaliny opět
hrozivě vystoupala. Proto mě napadl geniální nápad auto
zamknout a motor nechat běžet. Bohužel však nebyla sezóna a
proto jsme byli nejdál před vstupní branou. Na vodní zámeček
byl ale i tak pěkný pohled. Když už nás to tam nebavilo,
chtěli jsme se svlažit v místní osvěžovně, která na
nás dýchla stylem – Herzlich willkommen Deutsche Freunde….
Stejně ale bylo zavřeno. Kamarádi se šli alespoň odvodnit.
Opět mě + Adélu napad geniální nápad – ujedeme kámošům.
Když jsme přiběhli k autu, na první pohled jsem poznal,
že je něco v nepořádku… Zpod Oktávky totiž vycházely
mohutný bílý oblaka páry. „ Asi jsem to neměl nechat běžet,
asi se to chladí jen při jízdě“ pomyslel jsem si… Na bližší
prozkoumávání problému nebyl čas, bylo třeba ujet kámošům.
Lituju, že jsem s sebou neměl foťák, protože takovej dým
vycházející z oktávky ještě nikdo nikdy neviděl...
A
stalo se… Popojeli jsme tak 200 metrů a schovali Oktávku za
křovím. Ale kamarádi už jsou zvyklí, proto je třeba je
„nechat vycukat“ poněkud déle. Trvalo to tak 6 minut… a
už se přibližovali k domovu pěšky. Nabrali jsme je a
hurrráá domů. Teplota lehounce jízdou klesla, ale mezi námi,
nic moc… Černoch jen tak utrousil „Teď nám to
tu zdechne a my se tu po……“
A
taky jsme brzo dojeli. 500 metrů a dost! Auto zaškytalo a
motor zhasnul.
To už
stálo za to zjistit, co se děje. Otevřeli jsme kapotu, a…
prasklej řemen k vrtuli! Najednou jsme byli všichni hrozně
chytrý. Jenže co dělat. 60 km od domova, mezi poli, živáčka
nevidět, 19 hodin v Sobotu… „Hele Černochu, radši
už dneska mlč, jo? Tohle už stačí…“ Běžně s sebou
vozím druhou Oktávku náhradní, 3 řemeny a tak, ale dneska
zrovna ani jeden…
„Černochu,
puč mi silonky“ Chááácháááá
„Tam dáme nějakej provaz, ne?“
„Hele, támhle něco jede“
Jel
kolem chlápek s bílou Škodou 120 a dokonce zastavil a
snažil se nám pomoct! Bohužel to nebylo jeho auto, bylo služební
a věřte tomu nebo ne, neměl s sebou náhradní řemen!
Alespoň
mi ale nabídl, že mě vezme do nejbližší vísky, odkud bych
zavolal svému osobnímu mechanikovi z domova. Toho chlápka
cestou napadlo, že tam někoho zná, že za ním zajedeme, třeba
pomůže. Doma byl, trošku se nejdříve zdráhal, ale potom mi
ochotně půjčil nový řemen do 120 s tím, že by ho ještě
někdy rád viděl. Byl o dost slabší, proto jsem zprvu v úspěch
moc nevěřil. A ten první chlápek mě vzal ochotně ještě
za čekajícími kámoši, počkal až jsme řemen úspěšně
nasadili a rozloučil se s námi.
Skvělá
zpráva – DOBŘÍ LIDÉ JEŠTĚ NEVYMŘELI!!!
Potom už jsme prožili celkem nudnou cestu domů…
Oktávce jsem hned druhý den namontoval
„její“ řemen. A samozřejmě jsem nemohl zapomenout na
toho dobráka, co mi půjčil řemen. To by byl hřích a příště
by už určitě podobnému zoufalci (možná se sebezapřením)
nepomohl. A proto když jsem jel za čtrnáct dní kolem ze školy,
zajel jsem do jeho vísky. On nebyl doma, ale já mu tam vrátil
řemen v původním stavu a ještě jsem mu v duchu se
slovy díků přidal RUMa.
On si ho totiž zasloužil.
|
