|
Ti
dva byli vlastně sousedé, byli skoro stejně staří a i
jejich osudy bývaly hodně podobné. Přes léto se někdy
dlouho neviděli, ale teď se zase vídali každou noc. A aby
jim to nebylo dlouhé, tak si někdy povídali. Jako třeba
tuhle….
Malý Fiátek zdvořile počkal, až ho žlutozelený
Spartak osloví a potom nešetřil poklonami, podléhaje ještě
přežitkům svého kapitalistického původu.
„Jak vypadáte sportovně, drahý kolego,“ řekl se
stínem závisti. „Ty hranaté mlhovky a těch nálepek na
skle - musel jste vidět pěkný kus světa. Kolik pak Vám přibylo
na tachometru?“ „Ani mě nevzpomínejte,“ zachrastil
Spartak. „Znáte mě, že nemám rád nafukování, když se
nejedná o pneumatiky. Řeknu vám to tak, jak to je. Ty mlhovky
mi jsou na starou bačkoru, protože k nim vůbec nemám vedení.
Je to jenom paráda, zrovna tak, jako ty nálepky, co je ten můj
vyšmelil. Nikde
tam jsme nikdy nebyli a v mlze by se bál jet i tramvají. Já vám
povím, za takového řidiče, aby se jeden styděl….“
„Ale, ale“
podivil se Fiátek. „Tak vidíte, jak se jeden v člověku
splete. Já myslel, jaký to není sportovec. To ten můj se
nejdřív nezdál, ale už jsme spolu jeli tři soutěže zručnosti.
Zatím jsme nevyhráli nic, ale to nevadí. Hlavní je to potěšení.
Z takového podniku máte, pane kolego, radost půl roku..“
„Mně to povídejte,“ zachrastil Spartak, „protože
já jsem toho slyšel dost a čert mě přitom bere. Jednou mi
kolega vykládal, jak vyhrál přebory a tak mi otrávil život,
že jsem uvažoval o Kovošrotu. Co já se natěšil. Ten můj
pořád fantazíroval, kam všude pojedeme a co uvidíme, ale
jenom se trošku povozil a už ho to přešlo. Tak si zvykl na
pohodlí, že krok pěšky neudělá. Je to bída. Celé týdny
aby jeden prostál na ulici a v neděli, místo aby se dostal
trošku ven, nacpe pán celou rodinu dovnitř a jede se v létě
v zimě kousek za město. Tam zaparkuje vedle silnice, všichni
se rozloží na dekách nebo v hospodě, a dívají se, jak to
okolo jezdí. Už mě z toho věčného stání přestávají
kola sloužit. Poslechněte si jen, jak mě vrzají pera….“
Spartak zaskřípal a Fiatce se až zamžilo přední sklo dojetím.
„To je mi vás líto,“ řekla soustrastně.
„To já jsem venku každou neděli a věřte, že na
horách si užijete. To vám prožene převody, ale potom rodina
sebere stany nebo lyže a já mám rekreaci.“ "Tak to
taky má být!" zavrčel Spartak. "Ale ten můj? Když
už někam jedeme, zastaví na chvilku, zdlábnou kufr zásob a
už zase lezou do vozu a metou si to do hotelu. Už mě z toho
zlobí i zapalování, ale mám jednu útěchu. Když jsme se s
tím mým řidičem poznali, měl 70 kilo a vypadal zdravě. Teď
má skoro metrák a vypadá na mrtvičku. Tak doufám, že si přece
jen zajezdím, až se odebere do věčných parkovišť. Jenom,
abych neměl smůlu zas na takového." "Ba."
pravil Fiátek. "Ono se to nějak vzmáhá to pohodlí. Už
ani o dovolené se lidem nechce chodit pěšky a potom chodí po
doktorech. Pořád mají defekty a diví se tomu. To přece dá
jednomu rozum, že kdyby stál pár roků na špalkách, bude
taky na hromadě a zvlášť taková jemná mašina, jako je člověk.
Ta musí být pořád v chodu." "Budeme spát."
zavrčel Spartak, protože cítil, že mu taková debata
zkracuje životnost.
Nastalo ticho, jako by byl vůbec nikdo nemluvil. Konečně,
kdo ví? Vozy přece mluvit neumějí. Zdá se však, že kdyby
uměly, mohly by hodně vyprávět. Zvláště ty sportovní....
|
